Tlak dlaně

Tlak dlaně

Sedíš skoro v poslední řadě. Jsi ale ráda, protože vepředu to vře. Chceš být u toho, ale nechceš být přímo účastníkem. Na tak velké konferenci je šance nějakého skandálu, nebo průšvihu. Na jedno z toho čekáš. Sice jsi redaktorka časopisu plného rádoby odborných, avšak chytlavých a křiklavých blábolů. Stačí jen jeden pořádně přibarvený přešlap někoho z předsednictva rady vzdělávání a máš vlastní kancelář v chodbě.


Sedíš a pozoruješ výměnu názorů přední části hlediště s předsednictvem. Čekáš, kdy poletí nějaká bota, nebo kdy se rozbije nějaký reflektor. Ani nevnímáš, o čem se to vepředu baví a ani tě to nezajímá. Navíc jim ani není rozumět, protože tyto směšné mikrofony snímají úplně všechno.


Najednou ale zpozorníš, protože se nějak mění atmosféra v sále. Doposud rozhořčené hlasy se stávají nějak smířlivými. Hlučné se zjemňují. Jak kdyby vešla královna. Není to ale královna. Mezi předsednictvo na pódium vchází nově zvolená tisková mluvčí pro severní Rusko. Je to ta nejkrásnější žena, jakou jsi kdy viděla. Zíráš na ní a nejsi sama. Zírá na ni celý sál.


Po pódiu kráčí vysoká blondýna v dlouhých oranžových šatech. Vlasy má rozpuštěné po přiměřeném, ale výrazném poprsí. Její boky jsou širší, než mají modelky, to je však na nich to krásné. Ruce má masité, žádné žilnaté klacky s drápy. Jsou to ruce ženy činu. Ve tváři nemá připravený žádný výraz, vypadá spíš, jako by si svoje kouzlo oslnivé krásy neuvědomovala. Spíš jinak, uvědomuje si ho, ale nevyužívá ho k povýšenosti. Má skromný makeup, který možná ani není makeup. Těžko říct, z takové vzdálenosti.

xXx

Stojíš ve frontě v bufetu a kolem tebe odcházejí lidé z konferenční budovy. V hlavě přemítáš o tom, co by se z celé konference dalo vytáhnout zajímavého, ale myšlenky se ti stále vracejí k té blonďaté rusce. O ni ale nejde nic napsat, celou dobu tam jen tak stála, nebo seděla.


Někdo ti klepe na rameno. Když se otočíš, je to tvůj známý. Je to fotograf, je mladší než ty. Znáte se z tiskovek. Vždycky si tě najde a vypráví ti, co zaslechl za drby. Většinu si vymýšlí. To si alespoň myslíš.


“Viděla jsi ji? Tak já ti teď něco řeknu. Ta ženská vypadá jako anděl, ale je to sám ďábel nejpekelnější. Víš koho myslím, ne? Tu bloncku. Vona si přitáhne z ruska a najednou je z ní přední odbornice. Já ti říkám, že tahle země jde do háje.”


Posloucháš ho jen na půl ucha. Zbytkem pozornosti odpočíváš. Fronta postupuje a fotograf blábolí nesmysly dál. Už ho nevnímáš vůbec. Najednou se mezi lidmi v dálce mihne zlatá barva. Zbystříš. Jakoby tě táhla intuice, kterou tě tak baví následovat. Opouštíš řadu a vydáváš se, ani nevíš přesně kam, znáš jen směr. Za ní.


Vycházíš ven a vidíš, jak nastupuje do auta. Rozbíháš se k taxíku a máváš na něj. Zastavuje, ty nasedáš a říkáš řidiči, aby počkal. Z okna sleduješ to auto. Stojí. Do dalších aut nasedají ostatní členové představenstva i další lidé. Auta se pomalu rozjíždějí a ty říkáš řidiči, aby jel za nimi.


Kolona aut zastavuje po půlhodinové jízdě městem u divadla. Dnes večer je zavřené a ty říkáš řidiči ať nezastavuje a jede dál okolo divadla. Ještě než jsi je ztratila za rohem vidíš jak vystupují a jdou dovnitř. Zastavuje ti až za divadlem. Urychleně mu platíš a vystupuješ ven. Vidíš zadní vchod pro zaměstnance, ale je zavřený. Vedle něho je požární schodiště. Nahoře jsou další dveře. Pospícháš nahoru, bereš za kliku a dveře se otevírají.


Vevnitř je tma. To je dobře, protože nechceš, aby o tobě někdo věděl. Procházíš technickou místností, snažíš se potichu. Nacházíš dveře a otvíráš je. Vcházíš na kovový ochoz nad jevištěm. V tom se rozsvěcují světla. Jen některá dole na jevišti, jen aby bylo vidět. Skrčuješ se a máš strach se hnout, protože ta lávka je rozvrzaná a mohli by tě slyšet.


Potom ji spatříš. Vypadá úplně jinak, než na konferenci. Vchází na jeviště, má na sobě nějakou čelenku s kamenem a krémový saténový župan až na zem. Kráčí majestátně vpřed a za ní se vynořují další lidé. Jsou to všechno muži. Staří i mladí. Tlačí stoly na kolečkách. Ona ukazuje prstem místa po podiu a oni rozestavují stoly přesně podle jejích pokynů. Je to asi dvacet pět mužů všech možných věků. Je tam i jeden chlapec. Každý má svůj stůl a každý má jen spodní prádlo.


Když jsou všechny stoly rozestavěny, královna pokyne rukou. Muži se svlékají a mají u toho bázlivý výraz a jejich pohyby jsou nejisté a jaksi ponížené. Další pohyb rukou, přísný výraz a muži vlézají na stoly. Někteří z předsednictva jsou už starší a jde jim to těžko, ale snaží se rychle.


V tom na jeviště vcházejí další lidé, jenomže tito mají na sobě dlouhé róby a není jim vidět ani do obličeje, mají jen díry na oči. Nesou vysoké svícny a kráčejí rychlou obřadní chůzí. Rozestavují svícny. Muži si mezitím všichni vylezli na stoly a sedí na kratší hraně, nohy mají spuštěné dolů.


Lidé v róbách se řadí podél královny a čelem k mužům. Poslední z nich se zařazuje. Královna kyne rukou a začíná odněkud hrát hudba. Nevíš co to je, tipuješ že Bach. V očích mužů vidíš vzrušení a u některých jakýsi strach. To především ve chvíli, kdy se postavy v róbách přesunou ke stolům, na nichž muži sedí. Dole u každého ze stolů postavy zvedají nějaké tyče s přazkou. Tyče nastavují tak, že trčí do stran ze stolů. Potom na ty tyče muži položí nohy a postavy jim je k nim připevní přazkou.


Máš hrozný strach. Nikdy sis nic takového ani ve snu nedokázala představit. Něco tě na tom stejně ale přitahuje. Směs zvědavosti a vzrušení. Vidíš erekci u všech mužů, kteří mají nohy připoutané, jako na porodním sále. Vidíš znovu seřazené postavy v róbách. Vidíš tajuplnou a mocnou královnu v saténovém županu. Vidíš, jak se na něm rýsuje její překrásné tělo. Křivky ramen, boků a prsů. Vidíš jak ten župan pomalu sjíždí po jejím těle dolů. Klouže po něm jako mlha po krajině. Když je na zemi, královna je úplně nahá. Má jen čelenku s zeleným smaragdem, který se ve světle svíček zdá být tím největším drahým kamenem, jaký jsi kdy viděla. Dýcháš mělce, ale srdce ti buší. Potíš se a motá se ti hlava.


Královna vykročila velmi pomalu k jednomu z mužů. Vidíš, jak ležící muž zvedá hlavu a tiskne si tak bradu na hruď, jen aby se na ní podíval, jestli si opravdu jako prvního vybrala právě jeho. Jenomže jakmile si uvědomuješ, že tím mužem je ministr financí, škubneš sebou, smeká se ti ruka ze zábradlí a kovová lávka zavrzá tak hlasitě, že to slyší úplně všichni. Rozsvěcují se světla, muži, postavy v róbách, hlediště plné lidí a ona také zírají tvým směrem, ale nedokáží přes světla reflektorů nic zachytit.


Utíkáš jako o život. Rozrážíš dveře a vybíháš na schodiště. Schody nesbíháš, nýbrž seskakuješ. Vybíháš na ulici a utíkáš přes silnici do temné uličky. Běžíš domů.


Doma padáš na postel. Usínáš vyčerpáním, ale přes všechen ten thriller se tvá mysl zaobírá převážně tím, jak napíšeš článek.


Budíš se uprostřed noci. Díváš se na hodiny na dvd přehrávači a bliká tam 03:03. Rozsvěcí se lampička, ale ty jsi to nebyla. U stolu stojí ona. Je to ona. Dostala jsi strach. Napadlo tě utéct, ale ležíš v posteli jen ve spodním prádle. Nemáš ponětí, jestli to je sen. Je to bizarní a nereálné. Ujišťuje tě měkkým a příjemným hlasem, ať se nebojíš, že ti nepřišla ublížit. Nemůžeš se ani pohnout. Na povrchu mysli víš, že by ses ale měla bát. Jenže skutečnost je jiná. Strach necítíš z ní, ale z nějakých svých neurčitých představ. Vymýšlíš si ho. Ona ti ničím nehrozí. Pomalu, ale jistě tvůj strach ztrácí pevnou půdu pod nohama a začíná ho střídat vzrušení.


Ptá se tě, jestli jsi vyděšená. Ptá se tě, jako jestřáb myši, které se snaží neublížit. Neodpovídáš. Říká ti, že ví o tom divadle. Otřese to tebou. I když ti už předtím bylo jasné, že to je důvod její noční návštěvy. Jenže záhy to zčásti vyvrací. Tvrdí, že jí to nevadí. Naopak. Nesmírně jí přitahuje to, co tě do toho divadla přivedlo. Ta síla, která tě táhla do neznáma. Díváš se ke dveřím, které nepříliš dobře osvětluje lampička. Utvrzuje tě, že přišla sama. Jsi čím dál klidnější, ale stále jsi dost ostražitá.


Jde k tobě. Každý její pohyb tě elektrizuje. Každý centimetr, který urazí směrem k tobě, je jako ve zpomaleném čase, ve kterém se tisíckrát nadechneš a tisíckrát vydechneš. Vzduch kolem tebe bzučí. Už je u tvé postele. Pokleká na zem a sedá si na své nohy. Sedí vedle tebe. Dívá se na tebe upřeně, ale jemně. Myslíš si, že jsi se zbláznila a máš halucinace, nebo zlý sen. Tohle nemůže být pravda.


Jenže pak se tě dotkla. Pokládá ti dlaň na hřbet ruky a tebou projel mráz, následovaný neskutečným hřejivým teplem. Ježí se ti chloupky na rukou. Opět cítíš své divoce bušící srdce. Ona ho cítí taky a usměje se. Je to úsměv, kterým namalovala kamarádství, soucit a náklonnost. Díváš se jí zpříma do očí. Vidíš tam umírněnou odvahu. Vidíš dětskou moudrost. Vidíš ženskou soudržnost.


Stále tě drží za ruku a ani jedna nic neříkáte. Vidíš v jejích očích upřímnost. Zmocňuje se tě neracionální touha uchopit příležitost. Posouváš se na posteli o kus dozadu, přidržuješ si deku. Ona, mile překvapená, pomalu si lehá vedle tebe. Chytáte se za obě ruce a proplétáte prsty. Čeká na tebe. Je pozorná, ale nikam nemíří. Držíte se pevně. Narovnáváš si ruku, kterou máš pod svým bokem, protože ti začala trochu brnět a omylem ze sebe tak shazuješ deku. Nedáváš ji zpět. Necháváš ji ležet a zíráš do očí královny, která ti tvůj pohled oplácí nejkrásnějším pocitem bezpečí.


Chvíli po tom, co z tebe spadla deka, na vteřinu sklápí oči k tvému tělu a pak zase k tvým očím. Cítíš, jak ti pulzuje horká krev v žilách. Nevíš, co máš dělat. Nevíš, co máš cítit. Jsi unavená, ale tělo nechce spát. Chce žít.


V tom zazvoní budík. Zběsile otočíš hlavou, jako kdyby tě to strašně vyděsilo. Vypínáš ho, ale vidíš, že v pokoji je denní světlo. Takovou nenávist a zlobu jsi nikdy necítila. Doslova ceníš zuby. Zuřivě vstáváš a házíš dekou. Díváš se na noční stolek. Žádný zelený smaragd. Ani první, ani druhý, ani třetí šuplík, který zavíráš děsným úderem. Stojíš v prostředku místnosti ve spodním prádle a rozhlížíš se, jestli někde zahlédneš známku po tom, že to byla pravda a ne sen.


Ten pocit křivdy. Ta svině perverzní. Sedáš k psacímu stolu. Píšeš článek. Kladívka psacího stroje s každým ohlušujícím úderem zpečeťují osud zlaté královny. Píšeš svůj životní článek a vykonáváš svou pomstu. Po této události, která spatří světlo světa v příštím vydání, nastanou velké změny. Volíš si budoucnost.